Daň z příjmu - společná ustanovení

Obecné ustanovení o věcech, majetkových právech a finančním leasingu

Právo soukromé a právo veřejné (do kterého snad beze sporu patří rovněž daňové právo) jsou odvětví, která jsou vzájemně oddělena, jak již bylo ale několikrát judikováno, toto oddělení nemůže být považováno za oddělení absolutní. Výsledkem tohoto relativního oddělení pak může být právě vliv rekodifikace soukromého práva do práva veřejného, tedy právo veřejné musí v některých případech reagovat na soukromoprávní změny. Vzhledem ke skutečnosti, že ne vždy jsou změny v soukromém právu pro právo veřejné zcela vhodné, právo veřejné si určité záležitosti může upravovat, a skutečně tomu tak často je, částečně nebo zcela odlišně. Příkladem této odlišné úpravy budiž právě např. odlišnost úpravy věcí.

Vzhledem k tomu, že úprava věcí v rámci soukromého práva je pro účely daňového práva definována příliš úzce, tak zákon o daních z příjmů definuje věc mírně odlišně a to tím směrem, že za věc se pro účely daně z příjmu považuje rovněž zvíře, část lidského těla nebo ovladatelná přírodní síla, se kterou se obchoduje. Dále se podle zákona o daních z příjmů se závdavkem nakládá obdobně jako se zálohou (to se dá považovat za vhodnou úpravu). Zvýšenou pozornost je jednoznačně nutno věnovat jednotkám, jejichž povaha se s rekodifikací značně změnila.

Veškerá ustanovení zákona o daních z příjmu, která se vztahují na nájem, se použijí i pro pacht. Zákon o daních z příjmů tedy nájem a pacht nerozlišuje.

V případě, že se dárce s obdarovaných domluví na tom, že se vzájemně obdarují, pak se pro účely daně z příjmu považuje toto jednání za vzájemnou směnu, či koupi. Zákon tedy jakoby předpokládá, že skutečným zamýšleným jednáním není vzájemné obdarování se, ale rovnou toto jednání považuje za směnu, či koupi. Toto zjednodušení může být v některých případech pro poplatníky relativně nepříjemné a domníváme se, že podobně bylo možno postupovat i doposud, avšak pouze v případě, že by se jednalo o zastírání skutečného stavu.

Vzhledem k tomu, že finanční leasing (resp. leasingová smlouva) není ani po rekodifikace soukromého práva definován a leasingová smlouva je stále smlouvou inominátní, je pro účely zákona o daních z příjmů použita samostatná definice finančního leasingu. Za finanční leasing se považuje přenechání věci (mimo věci nehmotné) vlastníkem uživateli, samozřejmě za úplatu, a to v případě, že je ve smlouvě ujednáno právo uživatele po stanovené době převedení dané věci do vlastnictví uživatele a to za kupní cenu, případně bezúplatně. Na finanční leasing se pak nevztahují ustanovení, která se vztahují k nájmu. To však neplatí v případě, že finanční leasing je předčasně ukončen, případně k převodu vlastnického práva na uživatele nedojde (v tomto případě by se jednalo pro účely daně z příjmu o nájem).

Změny v koncepci základu daně a změny § 24 a 25 zákona o daních z příjmů

K mírným změnám došlo rovněž v koncepci základu daně. Jednou z těchto změn je např. povinnost zvýšit základ daně o hodnotu daru (resp. obecně samozřejmě bezúplatného příjmu) a to v případě, že se jedná o dar, o kterém nemá subjekt povinnost účtovat do výnosů (to neplatí u bezúplatných příjmů osvobozených a příjmů, které nejsou předmětem daně, případně o ty, které jsou účelově poskytnuté na pořízení hmotného majetku).

V případě vrácení daru (na což může mít dárce právo) pak je možno v některých případech o tuto hodnotu snížit základ daně (např. nesmí být o tomto vrácení účtováno do nákladů apod.).

Významnou a současně pozitivní změnou je možnost uznání ztráty z prodeje pozemku. Dosud daňově tato ztráta uznatelná nebyla. Tato podmínka však zůstala zachována pro fyzické osoby. Nyní se tedy i v případě ztráty z prodeje pozemků bude jednat o daňově relevantní náklad (mimo ztráty z tohoto titulu u fyzických osob)

Pro některé poplatníky může být relativně důležitá skutečnost, že výdaje, které jsou hrazené z prostředků, které byly získány jako bezúplatný příjem osvobozený (nebo který nebyl předmětem daně), nebudou daňově uznatelným výdajem. Na druhou stranu nelze předpokládat, že bude docházet k těmto situacím často. Velmi podobně se pak postupuje i u majetku nabytého jako bezúplatný příjem (osvobozený, případně není předmětem daně).