Dodání zboží do jiného členského státu

Nejprve je nutné vymezit, kdy je vůbec možné podle současného zákona o dani z přidané hodnoty osvobodit dodávku do jiného členského státu podle ustanovení § 64. V něm nalezneme § 64 odst. 1), že dodáním zboží do jiného členského státu je myšleno dodání ze strany plátce osobě registrované k dani v jiném členském státě, kdy zboží je odesláno nebo přepraveno z tuzemska plátcem nebo pořizovatelem nebo zmocněnou třetí osobou (s výjimkou dodání zboží osobě, pro kterou pořízení zboží v jiném členském státě není předmětem daně). Návazně na to je v § 64 odst. 5 uvedeno, že dodání zboží do jiného členského státu lze prokazovat písemným prohlášením pořizovatele nebo zmocněné třetí osoby, že zboží bylo přepraveno do jiného členského státu, nebo jinými důkazními prostředky.

V daném soudním sporu (sp. zn. 8 Afs 179/2016 – 33) daňový subjekt deklaroval za zdaňovací období leden, únor, duben, květen, červen, září a listopad 2007 nárok na osvobození od daně z přidané hodnoty právě z důvodu dodání do jiného členského státu, kdy odběratelem byla litevská, respektive švédská společnost. Následně správce daně zjistil, že litevská společnost je nekontaktní a v jejím sídle se nikdo nenachází. Daňový subjekt v návaznosti na tuto informaci tvrdil, že mobilní telefony byly dodány jiné společnosti než původně deklaroval a faktury opravil. Správce daně ale zjistil, že ani v účetnictví této nově označené společnosti se nevyskytují žádné dokumenty osvědčující dodání zmíněných mobilních telefonů. Správce daně tak uzavřel, že daňový subjekt nesplnil podmínky pro osvobození od DPH ve smyslu § 64 zákona o dani z přidané hodnoty.

Daňový subjekt nicméně s tímto závěrem nesouhlasil a podal žalobu ke krajskému soudu. Krajský soud jeho žalobu zamítl, přičemž se daná kauza dostala až před Nejvyšší správní soud. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí např. odkázal na judikaturu Soudního dvora, kdy sdělil, že opatření členských států k zajištění správného výběru daně a k předcházení daňovým únikům jsou legitimní. Není v rozporu s právem Společenství požadovat, aby dodavatel přijal všechna opatření, která po něm mohou být rozumně požadována, aby zajistil, že operace, kterou provádí, jej nepovede k účasti na daňovém podvodu. Okolnosti, že dodavatel jednal v dobré víře, že přijal všechna opatření, která po něm mohla být požadována, a že je vyloučena jeho účast na podvodu, tudíž představují důležité skutečnosti pro určení možnosti uložit tomuto dodavateli povinnosti zaplatit DPH dodatečně.

Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu, že daňový subjekt neunesl své důkazní břemeno. Z důkazů provedených správcem daně (zejména z obsahu mezinárodního dožádání ke švédské daňové správě) vyplynuly vážné pochybnosti o skutkovém stavu tvrzeném stěžovatelem. Ani jeden z deklarovaných odběratelů stěžovatele nevede v účetnictví doklady svědčící o provedení obchodních transakcí s daňovým subjektem. Daňový subjekt ani na výzvu správce daně neprokázal, že skutečně dodal zboží odběratelům do jiného členského státu Evropské unie (z dokladů vyplývá pouze předání k přepravě v České republice či v Polsku) atd. Ze skutečností, které svědci vypověděli, vyplývá pouze, že zboží, které mělo být předmětem intrakomunitárního obchodu zřejmě opustilo území České republiky, nebylo však prokázáno dodání zboží deklarovaným subjektům. Nejvyšší správní soud tak podotkl, že předmětem dokazování není dodání zboží do zahraničí jako takové, nýbrž dodání zboží konkrétnímu subjektu, který je registrován k dani z přidané hodnoty v jiném členském státě Evropské unie.

Z výše uvedených důvodů tak soud kasační stížnost daňového subjektu zamítl.