Vybraná soudní judikatura 02/2014

Toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je pro zaměstnavatele i pro zaměstnance relativně nepříznivé a do jisté míry mění pohled na danou věc. Je nutno dodat, že názory na tento judikát se u odborné veřejnosti různí a nelze říci, že by byl tento judikát široce přijímán, to však na tomto rozhodnutí nic nemění. Právě proto, že daný názor Nejvyššího správního soudu rovněž hodnotíme jako problematický, považujeme za důležité na tento judikát upozornit a alespoň krátce Vás s ním seznámit. Je nutno si uvědomit, že vždy je nutné vycházet z konkrétní situace a je následně na rozhodnutí daňového subjektu, jak bude postupovat. Nicméně nezbývá než doporučit, a to v rámci právní jistoty, postupovat v souladu s tímto judikátem a používat jiný způsob úhrady nákladů než finanční paušál (viz dále).

Předmětem sporu v tomto případě je ustanovení § 6 odst. 7 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž „ZDP“, či „zákon o daních z příjmů“). Pro přehlednost dané ustanovení zákona o daních z příjmů ocitujeme přímo v textu: „Za příjmy ze závislé činnosti se nepovažují a předmětem daně, kromě příjmů, které nejsou předmětem daně podle § 3 odst. 4, dále nejsou … hodnota osobních ochranných pracovních prostředků, pracovních oděvů a obuvi, mycích, čisticích a dezinfekčních prostředků a ochranných nápojů poskytovaných v rozsahu stanoveném zvláštním předpisem, včetně nákladů na udržování osobních ochranných a pracovních prostředků, pracovních oděvů a obuvi, jakož i hodnota poskytovaných stejnokrojů, včetně příspěvků na jejich udržování, dále hodnota pracovního oblečení, určeného zaměstnavatelem pro výkon zaměstnání, včetně příspěvku na jeho udržování…“.

V rámci tohoto řízení před Nejvyšším správním soudem se řešila především problematika vymezení pojmu hodnota, přesněji pak určení, jak je možno vykládat tento pojem vykládat. Nejvyšší správní soud potvrzuje názor Krajského soudu a tím i názor správce daně a to v tom směru, že za hodnotu podle tohoto ustanovení je nutno považovat hodnotu nepeněžitého plnění (nikoli tedy hodnotu poskytnutou konkrétní finanční částkou).

Aby byla tedy splněna podmínka, že dané plnění není předmětem daně z příjmu ze závislé činnosti, pak je nutné, aby dané plnění nebylo poskytováno konkrétní finanční částkou (a to ani paušální finanční částkou). Nejvyšší správní soud však dodává, že je však možno zaměstnanci poskytnout zálohu na toto plnění (pracovní oděv, obuv apod.), avšak tato záloha musí být následně vyúčtována. V tomto případě se jedná o plnění, které není předmětem daně.

Jediným plněním, které je v těchto případech možno poskytovat v peněžité povaze (finančními částkami), jsou pak příspěvky na udržování stejnokrojů a pracovního oblečení. Tento závěr Nejvyšší správní soud dovozuje z toho, že v tomto případě se jedná „o příspěvky, tedy podíl na nákladech zaměstnance, není zde korelace mezi výší příspěvku a prokázanou výší skutečných nákladů na údržbu stejnokrojů či pracovního oblečení.“

Následně již Nejvyšší správní soud pouze uzavírá danou problematiku konstatováním, že „systematickým výkladem cit. ustanovení, a to ať již ve vztahu k § 6 odst. 7 jako celku, tak ve vztahu k jiným právním předpisům (zákoníku práce), lze dospět k závěru, že předmětem daně není hodnota pracovních oděvů jen tehdy, jsou-li zaměstnanci poskytnuty v naturální formě.“. „Ze zákona jednoznačně vyplývá, že pokud zaměstnavatel přispívá zaměstnanci paušálně stanovenou finanční částkou na pořízení pracovního oblečení a obuvi, není tato částka vyňata na základě § 6 odst. 7 písm. b) zákona o dani z příjmů z předmětu daně. Jde o plnění, které splňuje podmínky § 3 odst. 2 a § 6 odst. 3 zákona o daních z příjmů, a proto je předmětem daně z příjmů ze závislé činnosti.“.

Ačkoli se naše názory na danou problematiku mohou lišit, je vhodné brát tento judikát v úvahu. Je možné, že se tento právní názor v budoucnu změní, nicméně v tento okamžik nám nezbývá než daný závěr akceptovat.