Vybraná soudní judikatura 02/2018

Nejvyšší správní soud v tomto případě zmínil mj. následující myšlenku:

„Za součást finančního výnosu převodce však nelze považovat DPH, které bylo součástí kupní ceny převáděné nemovitosti. V rámci transakce podléhající DPH plátce daně tuto daň vybírá jako součást kupní ceny, tak není součástí finančního výnosu plátce. Zahrnutí DPH do základu daně z nabytí nemovitých věcí by proto neodpovídalo účelu daně z nabytí nemovitých věcí. Jak v kasační stížnosti uvádí stěžovatelka, v takovém případě by převodce danil nejen svůj zisk z převodu nemovitosti, ale i částku, kterou inkasoval pro stát, a která se fakticky nestala částí jeho majetku.“

Bohužel nevýhodou citovaného soudního rozhodnutí byl fakt, že se soud zabíral právní úpravou daně z nabytí nemovité věci v situaci, kdy poplatníkem daně byl převodce (prodávající) – jedná se o časové období od 1. 1. 2014 do 31. 10. 2016.

Naštěstí dne 24. listopadu 2017 se na internetových stránkách Finanční správy objevila informace, že do základu daně z nabytí nemovitých věcí se nezahrnuje DPH i pro právní úpravu účinnou od 1. 11. 2016. Finanční správa tedy podrobila soudní rozhodnutí analýze a dospěla k závěru, že je použitelné nejen na případy, kdy je poplatníkem daně převodce (nejčastěji prodávající), ale i na případy, kdy je poplatníkem daně nabyvatel (nejčastěji kupující). V informaci je dále sděleno, že pokud k nabytí nemovité věci došlo kdykoliv po 1. 1. 2014 (tedy i po 1. 11. 2016) a daňové řízení bylo již ukončeno, přičemž daň byla správcem daně vyměřena ze základu daně včetně DPH, může si poplatník v případě, že dosud neuplynula lhůta pro stanovení daně, podat dodatečné daňové přiznání a zažádat o vrácení případně vzniklého přeplatku na dani (uvedené se ale týká pouze případů, kdy převodcem nemovité věci je plátce DPH a nabývací hodnotou je cena sjednaná, do níž je zahrnuto DPH).

V rámci sledování soudní judikatury nás také zaujalo soudní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu evidované pod spisovou značkou 6 Afs 55/2017- 33 ze dne 4. 10. 2017. V daném případě byla daňovému subjektu (fyzické osobě) za zdaňovací období roku 2008 doměřena daň ve výši 151 785,00 Kč.

Daň byla daňovému subjektu doměřena primárně díky neprokázání oprávněnosti výdajů za telefonní služby, kdy subjekt uplatňoval výdaje související s provozem jedné pevné linky a šesti mobilních linek, a dále neprokázal oprávněnost odečtu hodnoty daru od základu daně u poskytnutého Sportovnímu klubu Krč.

V oblasti dokazování a předkládání důkazních prostředků opět Nejvyšší správní soud zopakoval, že pokud daňový subjekt uplatňuje nějakou svoji položku jako daňově uznatelný náklad, musí být připraven tento postup řádně podložit, přičemž pouhé předložení účetních dokladů zpravidla nestačí.

Zmíněná myšlenka se objevuje zejména v bodech 27 až 29 zmíněného rozsudku. Zde bylo tedy sděleno např.

Jinými slovy, daňový subjekt musí prokázat nejen to, že došlo k transakci, v jejímž rámci byl daný výdaj vynaložen, ale také to, že se tak stalo 1) za účelem dosažení, zajištění či udržení jeho zdanitelných příjmů, 2) v tvrzeném rozsahu a 3) za úhradu odpovídající ceně uvedené v daňových dokladech. Výdaje musí poplatník prokázat způsobem vylučujícím jakékoli pochybnosti, přesvědčivým tvrzením, ale i řádnými a věrohodnými důkazy. Daňový subjekt zpravidla nesplní tuto důkazní povinnost pouhým předložením byť formálně bezvadného dokladu.

Ve vztahu k uznatelnosti nákladů na telefonní služby Nejvyšší správní soud souhlasil s úvahou správce daně, že v situaci, kdy daňový subjekt provozoval dvě ordinace, není důvodu pro to, aby mu byly automaticky bez dalšího uznány výdaje za jednu pevnou linku a šestici mobilních telefonů. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že nerozumí tomu, proč stěžovatel používal třikrát větší počet těchto přenositelných zařízení oproti počtu svých ordinací. Daňový subjekt neuspěl ani se svým názorem, že jiní provozovatelé ordinací mají obdobné náklady na telefon uplatněné ve vztahu k příjmů z podnikání dle ustanovení § 7 zákona o daních z příjmů.

Nejvyšší správní soud se také ztotožnil se závěry správce daně a krajského soudu v oblasti poskytnutého daru ve prospěch Sportovního klubu Krč. Pro možnost odečíst hodnotu daru od daňového základu dle ustanovení § 15 odst. 1 zákona o daních z příjmů nemusí stačit, že daňový subjekt předloží platnou soukromoprávní smlouvu o darování. V posuzované věci přitom daňovým orgánům vznikly oprávněné pochybnosti o daňové uznatelnosti předmětného daru, jelikož zjistily, že statutárním orgánem sportovního klubu je stěžovatel a že jeho členy jsou stěžovatel a jeho rodinní příslušníci, kteří i dle samotného stěžovatele v určité míře čerpali výhody z členství v tomto sportovním klubu. Soud zde uzavřel, že zcela logicky vznikla daňovým orgánům pochybnost, zda se nejedná o případ zneužití práva ve smyslu rozsudku ze dne 2. 2. 2012, evidovaného pod spisovou značkou 5 Afs 58/2011-9.