Vybraná soudní judikatura 03/2013

Protiplněním této paušální částky bylo jednak poradenství od mateřské společnosti a jednak přefakturace nákladů na jednatele dceřiné společnosti, který je však placen mateřskou společností a nikoli dceřinou. Správce daně však nesouhlasil s daňovou uznatelností přefakturace mzdových nákladů na jednatele a z tohoto důvodu vyloučil celou částku z daňově účinných nákladů, neboť se domníval, že tyto náklady nebyly ve skutečnosti vynaloženy na úhradu mzdových nákladů jednatele a jednalo se pouze o „daňovou optimalizaci“.

Nejvyšší správní soud se vyjádřil tak, že: „Aby totiž byly předmětné výdaje daňově uznatelné, musel by stěžovatel prokázat, že jimi skutečně hradil mzdové náklady vynakládané mateřskou společností za činnost vykonávanou přímo pro stěžovatele.“ V tomto případě však stěžovatel důkazní břemeno neustál a z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud dal za pravdu správci daně. Nejvyšší správní soud se však neztotožnil s vyloučením celé částky z daňově účinných nákladů, neboť správce daně rozporoval pouze mzdové náklady na jednatele. Pokud tedy správce daně rozporoval pouze část předmětného plnění, pak měl tuto částku rozčlenit na část, která je daňově uznatelná a na část, která daňově uznatelné není z důvodu neunesení důkazního břemene daňového subjektu. „Ve skutečnosti tak nastala situace, kdy stěžovateli nebyl uznán celý vykazovaný výdaj, byť jednu jeho část byl zřejmě schopen prokázat – a to jen z toho důvodu, že neprokázal daňovou uznatelnost jeho části jiné.“ Jelikož to správce daně neučinil, Nejvyšší správní soud dané rozhodnutí zrušil a vrátil k dalšímu řízení.

Z daného judikátu tedy vyplývá, že v případě, že daňový subjekt neunese důkazní břemeno u části plnění, tak to automaticky neznamená vyloučení z daňově uznatelných nákladů celého plnění, ale pouze té části, u které nebyla prokázána daňová uznatelnost.