Vybraná soudní judikatura 03/2014

Jádro sporu tedy bylo relativně jednoduché a to, zdali je možné v rámci daňové kontroly daňovou ztrátu z minulých let v rámci daňové kontroly vůbec uplatnit. Krajský soud se ztotožnil se správcem daně a danou možnost nepřipustil a argumentoval zejména usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2007, č.j. 8 Afs 111/2005 – 106, kde je jednoznačně stanoveno, že „daňový subjekt přitom svoji ztrátu uplatní způsobem právně relevantním zpravidla daňovým přiznáním. Vykonat toto právo je však zákonem dočasně omezeno v době od počátku do skončení daňové kontroly; dodatečné daňové přiznání může podat až poté. Až na výši penále pro něj takový odklad nemá negativní odklad.“.

Stěžovatelka s námitkou, že uplatnění ztráty z minulých let je pouze fakultativní položkou, kterou lze uplatnit pouze a jen prostřednictvím daňového přiznání (řádného či dodatečného), nesouhlasila. Argumentovala zejména neexistencí ustanovení, které by takto daňový subjekt omezovalo. Stěžovatelka rovněž zopakovala, že správce daně musí přihlédnout ke všem okolnostem, které se mimo jiné při daňové kontrole zjistí, či vyjdou najevo. V rámci daňové kontroly pak bylo jednoznačně deklarováno, že stěžovatelka má zájem danou ztrátu uplatnit.

Nejvyšší správní soud se s Krajským soudem neztotožnil a konstatoval, že „závěr, dle kterého lze daňovou ztrátu, jako fakultativní položku, uplatnit pouze prostřednictvím řádného či dodatečného přiznání, jak tvrdil žalovaný i krajský soud, z rozhodnutí rozšířeného senátu dovodit nelze.“

„Rozlišovat vyměřovací a doměřovací řízení pro účely uplatnění (odečtu) ztráty, jak činila dosavadní judikatura, již není případné. Lze si jen obtížně představit výklad, dle kterého by právo uplatnit daňovou ztrátu záviselo např. na tom, zda postup k odstranění pochybností…následně přejde či nepřejde v daňovou kontrolu. Takový výklad by vedl ke značné právní nejistotě a k omezení samotného práva daňového subjektu daňovou ztrátu uplatnit. Právo odečíst ztrátu resp. jeho uplatnění by totiž nezáviselo na vůli daňového subjektu, ale na rozhodnutí správce daně jaký konkrétní postup v rámci daňového řízení zvolí.“.

Výše uvedený důvod není podle Nejvyššího správního soudu důvodem jediným. Dalším silným argumentem pro možnost uplatnit daňovou ztrátu rovněž v rámci daňové kontroly je možno spatřovat v cíli správy daní, který je zakotven v úvodních ustanoveních daňového řádu. Tímto cílem je správné zjištění a stanovení daně a zabezpečení její úhrady. Rovněž cílem daňové kontroly pak musí být správné zjištění a stanovení daně (není tedy možno, aby daňový subjekt odvedl méně nebo více, než by měl). Je pak povinností správce daně, aby přihlédl ke všem skutečnostem. Uplatnění daňové ztráty je pak běžnou odčitatelnou položkou, a tedy její uplatnění závisí na vůli daňového subjektu a není tedy možné, aby bylo její uplatnění, byť v rámci daňové kontroly, daňovému subjektu znemožněno.

Daňový subjekt má možnost daňovou ztrátu uplatnit jak v řízení vyměřovacím, tak v řízení doměřovacím a rovněž např. v rámci postupu k odstranění pochybností či v rámci daňové kontroly, a samozřejmě rovněž v řízení o řádném opravném prostředku.

Jsme názoru, že se jedná o pozitivní judikát, který opět potvrzuje, že je nutno se řídit především cílem správy daní. Tímto judikátem bylo rovněž překonáno usnesení rozšířeného senátu, které je uvedeno výše.