Vybraná soudní judikatura 04/2013

V části věnované soudní judikatuře bychom Vás chtěli seznámit s rozsudkem Nejvyššího správního soudu, který se týká relativně často dotazovaného tématu, a to cenami mezi spojenými (spřízněnými) osobami.

Správce daně doměřil společnosti F.M., a.s. daň z příjmu právnických osob ve výši cca 956 tis. Kč a to z toho důvodu, že bylo při daňové kontrole zjištěno, že sjednané ceny mezi spojenými osobami se relativně značně odlišovaly od cen, které byly sjednány mezi nezávislými osobami. Správce daně tedy aplikoval ustanovení § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“) a zvýšil základ daně o příslušný rozdíl. Daňový subjekt se však obrátil nakonec i na Nejvyšší správní soud, neboť v předchozích řízeních nebyl úspěšný.

Nejvyšší správní soud judikoval, že „v daňovém řízení platí zásada, že je to daňový subjekt, který nese důkazní břemeno tvrzení ve vztahu ke své daňové povinnosti i břemeno důkazní ve vztahu k těmto svým tvrzení“, což je všeobecně známo a není o této skutečnosti nejmenší pochyb. Co je však už méně známo, je skutečnost, že „v některých případech však toto obecné pravidlo neplatí a břemeno tvrzení i břemeno důkazní nese naopak správce daně. Tak je tomu právě v případě aplikace § 23 odst. 7…“.

Pro další výklad judikátu je účelné uvést část ustanovení § 23 odst. 7 ZDP, které stanoví, že „liší-li se ceny sjednané mezi spojenými osobami od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, a není-li tento rozdíl uspokojivě doložen, upraví správce daně základ daně poplatníka o zjištěný rozdíl…“. Dané ustanovení tedy předpokládá několik skutečností, a to: musí se jednat o spřízněné osoby; musí se lišit ceny mezi spřízněnými osobami a osobami nezávislými; a rozdíl není uspokojivě doložen. Aby správce daně mohl (resp. musel) upravit základ daně, musí být veškeré předpoklady beze zbytku splněny.

Pokud se tedy jedná o spřízněné osoby, pak je na správci daně, aby doložil, že se ceny liší od cen „obvyklých“. „Pro zjištění „obvyklosti“ ceny musí být správce schopen unést břemeno tvrzení i břemeno důkazní ve vztahu ke všem rozhodným aspektům. Obvyklou cenu může správce daně určit, a zpravidla tomu tak bude, porovnáním skutečně dosažených cen shodné nebo podobné komodity mezi reálně existujícími nezávislými subjekty.“ Správce daně však musí rovněž zkoumat podmínky, za jakých byly dané ceny dosaženy a jejich obdobnost s cenami mezi spřízněnými osobami. Pokud je cena mezi nezávislými subjekty stanovena jako interval, pak správce daně musí vyjít z tohoto intervalu.

I v případě, že správce daně hodnověrně prokáže, že ceny mezi spojenými osobami se liší, pak musí být dán prostor daňovému subjektu, aby uspokojivě vysvětlil rozdíl mezi těmito cenami.

V tomto případě správce daně využil metodu „porovnatelné ceny“, tedy zkoumal odběratele žalobce, kteří odebírali stejné zboží a přibližně stejné množství jako spojená osoba. Správce daně zjistil, že marže u spojených osob činila 1,71 % a u osob nespřízněných až 11,62 %. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se správcem daně v tom směru, že měl za prokázané, že ceny mezi spřízněnými osobami a osobami nespojenými se liší.

Dále byl dán prostor daňovému subjektu, aby rozdíl uspokojivě vysvětlil. Daňový subjekt se však omezil na konstatování, že spojená osoba nakupovala veškeré i zbytkové produkty, což však dostatečně nedoložil.

Nejvyšší správní soud tedy konstatoval, že: se v daném případě jednalo o spojené osoby (o čemž nebylo pochyb a tuto skutečnost nerozporoval ani žalobce); ceny byly mezi spojenými osobami výrazně nižší než ceny mezi osobami nespojenými; a daňový subjekt daný rozdíl uspokojivě nevysvětlil. Dále bylo konstatováno, že správce daně hodnověrně a dostatečně prokázal, že se ceny mezi spojenými a nespojenými osobami liší a rovněž skutečnost, že správce daně použil relevantní metody k dokázání těchto rozdílů.

Na závěr bychom chtěli tedy dodat, že není vhodné brát tuto problematiku na lehkou váhu a cenám mezi spojenými osobami je nutné se náležitě věnovat. Nelze rovněž spoléhat na to, že důkazní břemeno leží na správci daně, a především u zásadních transakcí je vhodné mít podklady (např. v podobě znaleckého posudku apod.) předem připraveny.