Vybraná soudní judikatura 05/2014

Odborná veřejnost a ani literatura v tomto případě nezastávala konzistentní názor, neboť někteří se domnívali, že provize je daňově uznatelná v plné výši, další pak tvrdili, že pouze v poměrné části a zajisté se našli i takoví, kteří se mohli domnívat, že provize je plně daňově neuznatelná. Díky nejasnostem o daňovém režimu provize za stravenky se dostala tato problematika až před Nejvyšší správní soud.

Žalobce (stěžovatel) v tomto případě tvrdil, že provize, placená při pořízení stravenek, je plně daňově uznatelná. Tento svůj názor opíral především o skutečnost, že ceniny se obecně oceňují jejich nominální hodnotou (a to podle zákona o účetnictví a příslušných prováděcích předpisů) a náklady spojené s pořízením jsou tedy přímo nákladovou položkou. Stravenky jsou pak ceninou beze sporu. Stěžovatel pak považuje za cenu jídla nominální hodnotu stravenky, nikoli nominální hodnotu stravenky navýšenou o provizi.

Správce daně s daným postupem nesouhlasil a v rámci daňové kontroly danou provizi rozdělil na část daňově uznatelnou a část daňově neuznatelnou a to ve shodném poměru jako je dělena nominální hodnota stravenky, tedy správce daně považuje 45 % provize za daňově neuznatelný náklad.

Nejvyšší správní soud se poměrně podrobně zabýval daňovou uznatelností a neuznatelností nákladů a strukturou § 24 a 25 zákona o daních z příjmů, jednalo se však o rozbor spíše obecný, teoretický a navíc vícekrát judikovaný. Tyto obecné závěry nebudeme podrobněji zmiňovat.

Nejvyšší správní soud považuje za zcela legitimní, aby daňová uznatelnost nákladů na stravování byla korigována, neboť je nutno podotknout, že příjem zaměstnance je při dodržení zákonných podmínek od daně z příjmů ze závislé činnosti osvobozen (v případě, že by se jednalo u zaměstnance o příjem od daně neosvobozený, bylo by jej nutno považovat za součást mzdy a v tomto případě by pravděpodobně nebylo ústavně konformní, aby byla daňová uznatelnost omezena). V tomto případě se však jedná o daňové zvýhodnění zaměstnavatelů, kteří zajišťují stravování svým zaměstnancům, je tedy legitimní, aby byly dány mantinely daňové uznatelnosti.

Nejvyšší správní soud dovodil, že „je tedy lhostejné, zda poplatník od třetích subjektů např. přímo kupuje stravování v jejich stravovacích zařízeních (předplácí zaměstnancům obědy) nebo dává zaměstnancům peníze v hotovosti s tím, že zaměstnanec musí následně prokázat, že je vynaložil na zajištění svého stravování, anebo se připojí k některému ze systémů stravenek uplatnitelných v různých stravovacích zařízeních a ponechává tak zaměstnancům v podstatné míře volbu, kde se budou stravovat…. Pokud tedy poplatník kupuje od zprostředkovatele stravenky v určité hodnotě a platí za ně vedle jejich nominální hodnoty i určitý poplatek za zprostředkování fungování celého stravenkového systému, je poplatek za zprostředkování součástí příspěvku poskytovaného zaměstnanci…. Poplatek za zprostředkování, pokud existuje, je z hlediska § 24 odst. 2 písm. j) bod 4. zákona o daních z příjmů je významný pouze v případě, je-li placen zaměstnavatelem, neboť pak je zásadně součástí ceny jídla, jejíž zákonem předepsaná část je daňově uznatelným výdajem (nákladem).“.

Nejvyšší správní soud se tedy ztotožnil s názorem správce daně a považuje provizi za součást ceny jídla, což bude v důsledku znamenat, že částka provize bude daňově uznatelná pouze ve výši 55 %, zbytek provize je pak nutno považovat za daňově neuznatelný náklad.