Vybraná soudní judikatura 06/2013

Nejprve bychom Vás krátce seznámili s tím, co předcházelo kasační stížnosti. Daňový subjekt požádal správce daně o prominutí příslušenství daně (jednalo se o žádost podanou v době platnosti a účinnosti zákona o správě daní a poplatků, kdy mohl i správce daně příslušenství daně prominout, v současnosti je právní úprava bohužel odlišná – judikát se však nezabývá tímto prominutím a je tedy použitelný i za současné právní úpravy).  V této žádosti obecně žádal o prominutí všech příslušenství daní vyměřených mu u všech daní za vymezený časový úsek.

Správce daně vyzval daňový subjekt, aby odstranil vady podání, neboť dle jeho názoru nebylo daňovým subjektem doloženo, kterých platebních výměrů a kterých daní se žádost týká. Daňový subjekt odpověděl na výzvu s tím, že odkázal na evidenci, kterou je povinen vést správce daně. Správce daně však danou odpověď neakceptoval (resp. nepovažoval skutečnosti uvedené v odpovědi za způsobilé odstranit vady podání) a vyrozuměl daňový subjekt o neúčinnosti podání. Daňový subjekt s tímto nesouhlasil a brojil proti danému postupu u krajského soudu žalobou proti nečinnosti. Krajský soud se ztotožnil s postupem správce daně a danou žalobu zamítl a to proto, že žádost daňového subjektu neobsahovala obecné náležitosti podání, neboť „co se navrhuje“ nebylo vyjádřeno dostatečně přesně a konkrétně. Daňový subjekt se přesto rozhodl podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

S daným závěrem krajského soudu však nesouhlasil ani Nejvyšší správní soud, který došel k opačnému závěru, když prohlásil, že „je zřejmé, že žalovaný (pozn. aut. správce daně) požadoval výzvou k odstranění vad podání po stěžovateli (pozn. aut. daňovém subjektu) poskytnutí údajů, které mohl stěžovatel spolehlivě získat pouze z evidence vedené žalovaným.“

Dále Nejvyšší správní soud dovodil, že „účelem vydání výzvy dle § 74 odst. 1 daňového řádu je odstranit vady podání, pro které podání není možné projednat. V projednávané věci sám správce daně označil za chybějící údaje, které požadoval doplnit, výhradně skutečnosti zaznamenané v jím vedené evidenci daní. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že pokud daňový subjekt neuvede v podání údaje, které má správce daně k dispozici, potom pouze absence těchto údajů bez dalšího nezpůsobuje vady podání ve smyslu § 74 odst. 1 daňového řádu, které by znemožňovaly jeho projednání.“

Závěrem Nejvyšší správní soud problém uzavírá konstatováním, že „postup žalovaného spočívající ve vydání výzvy k doplnění údajů, které by musel stěžovatel vyžádat zpětně z jím vedené evidence, byl v rozporu se základní zásadou daňového řízení.“ Z toho lze rovněž vyvodit, že správce daně nemůže požadovat po daňovém subjektu údaje, které jsou mu známy, neboť by tím daňový subjekt nadměrně zatěžoval a obtěžoval.

Z uvedeného judikátu v širším slova smyslu vyplývá, že správce daně nemůže daňový subjekt zatěžovat např. vyžadováním údajů, které má k dispozici (případně si je může jednoduchým způsobem zajistit). Opět se potvrdilo, že je nutné postupovat v souladu se základními zásadami správy daní, které je nutno beze zbytku dodržovat. Správce daně nemůže daňový subjekt nadměrně obtěžovat, a pouze je-li to nezbytně nutné, vyžaduje plnění povinností, a to jen takovými prostředky, které nejméně daňový subjekt zatěžují a ještě umožňují dosažení cíle správy daní.