Vybraná soudní judikatura 09/2013

Jak bude rozebráno níže, v některých případech je nutno se zabývat i cenami mezi osobami, které jsou zdánlivě nespřízněné.

Nejprve se tuto problematiku pokusíme krátce nastínit rozborem legislativy a následně bude rozebrán výše uvedený judikát. V tomto článku se však nebudeme blíže zabývat osobami, které jsou kapitálově či jinak (již na první pohled) spojené, neboť tato problematika je relativně známá a většina společností si je vědoma toho, že ceny mezi těmito osobami musí být cenami tržními (běžnými), v opačném případě hrozí v poslední době relativně vysoké riziko zvýšení základu daně správcem daně. Ustanovení § 23 odst. 7 ZDP stanoví, že „liší-li se ceny sjednané mezi spojenými osobami od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, a není-li tento rozdíl uspokojivě doložen, upraví správce daně základ daně poplatníka o zjištěný rozdíl… Spojenými osobami se pro účely tohoto zákona rozumí…jinak spojené osoby, kterými jsou osoby… které vytvořily právní vztah převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty.“.

Aby mohlo dojít k aplikaci tohoto ustanovení zákona, musí být splněno několik podmínek a to kumulativně. Prvním podmínkou je skutečnost, že sjednaná cena za dané plnění musí mít netržní charakter, tedy musí se od cen tržních nějakým způsobem odchylovat (a to většinou nikoli nepatrně). Dále je nutné, aby dané subjekty tento rozdíl nějakým způsobem hodnověrně (uspokojivě) nedoložily a poslední podmínkou je skutečnost, že se jedná o osoby spojené, což v tomto případě znamená, že vytvořily vzájemný vztah převážně proto, aby došlo ke snížení základu daně jednoho ze subjektů. Tyto podmínky musí být splněny současně, v opačném případě nemá správce daně možnost upravit základ daně. Je nutno poznamenat, že správce daně má v případě zdánlivě nespřízněných osob pozici horší než v případě např. kapitálově spojených osob, neboť prokazování, že se jedná o právní vztah založený převážně za účelem úpravy základu daně, se prokazuje zajisté hůře než vztah mezi např. mateřskou a dceřinou společností, kde je situace pro správce daně v tomto směru značně jednodušší.

 Po krátkém teoretickém rozboru problematiky je možno přejít k předmětnému judikátu. V tomto případě se jednalo o společnost EW, která nakoupila služby spočívající v televizních spotech od společnosti PR za celkovou cenu přibližně 6,4 mil. Kč. Tuto částku společnost zaúčtovala na účet 518, tedy do nákladů společnosti. Správce daně však zpochybnil cenu mezi těmito subjekty s tím, že považoval tuto cenu za nadměrně vysokou a dle jeho podkladů rovněž netržní a podle jeho názoru jediným účelem transakce bylo snížení základu daně společnosti EW, neboť podle podkladů správce daně byla cena 22krát vyšší než cena obvyklá. V tomto případě obvyklost ceny správce daně určil podle ceny, kterou fakturoval první článek řetězce. Transakce probíhala následovně, společnost GA nakoupila prostor pro odvysílání reklamního spotu za cenu cca 2 tis. Kč, tento reklamní prostor následně přeprodala společnosti PR po navýšení za cenu cca 43 tis. Kč a následně byl tento prostor přefakturován stěžovatelce EW s již minimální přirážkou, za cenu cca 44 tis. Kč.

Správce daně však celý řetězec považoval za jinak spojené osoby, neboť neexistoval žádný racionální důvod pro toto navýšení ceny. Stěžovatelka rovněž nedoložila hodnověrně rozdíl mezi cenami, pouze se omezila na konstatování, že se jedná o ceny tržní, neboť předešlý článek řetězce nakoupil dané služby za obdobnou cenu. Správce daně konstatoval, že právě stěžovatelka se na daném vztahu podílela a hlavně z něj nejvíce profitovala, neboť došlo ke snížení základu daně právě společnosti EW. Soud se s názorem správce daně ztotožnil.

Soud rovněž konstatoval, že tvrzení, že stěžovatelka měla z dané transakce i jiný prospěch, tedy zvýšení povědomí o společnosti (reklamní službu) není v tomto případě relevantní, neboť tento vztah byl založen převážně za účelem snížení základu daně.

Soud rovněž judikoval, že „cenou obvyklou je totiž nutno rozumět cenu běžnou na „nedoformovaném trhu služeb“, tedy cenu nabízenou ostatním spotřebitelům – cenu nezatíženou jejím dřívějším navýšením v řetězci firem, či jiným účelovým jednáním dodavatelů stěžovatelky.“ Nejvyšší správní soud dal za pravdu správci daně a zhodnotil danou transakci jako účelovou, kdy hlavním cílem této transakce je právě získání prospěchu pro stěžovatelku, tedy snížení jejího základu daně. Rovněž se ztotožnil s názorem, že za jinak spojené osoby je možno považovat všechny osoby v řetězci a není relevantní žádná z námitek stěžovatelky.

Závěrem je nutno dodat, že je nutno hlídat nejen ceny mezi spřízněnými osobami, nýbrž je nutno se zabývat i cenami mezi osobami zdánlivě nespřízněnými a obecně je vhodné se vyhýbat transakcím, které zastírají skutečné právní úkony daňových subjektů, kdy jejich účelem je získání pouze daňové výhody pro jeden ze subjektů.