Vybraná soudní judikatura 09/2014

Daná kauza měla svůj počátek v roce 2007.

V roce 2007 došlo k převodu nemovitosti mezi prodávajícím, nepodnikající fyzickou osobou, a nabyvatelem, společností s ručením omezeným. Dle tehdy platné legislativy se prodávající stal poplatníkem daně z převodu nemovitosti a kupující, nabyvatel, se stal ručitelem za onu daň. V roce 2010 ovšem nabyvatel obdržel od správce daně výzvu k zaplacení nedoplatku na dani z převodu nemovitosti ručiteli podle § 57a Zákona o správě daní a poplatků. Tento paragraf se věnuje právě ručení za daň. Říká, že nedoplatek je povinen uhradit také ručitel, pokud má zákonnou povinnost ručení a pokud jej správce daně k úhradě nedoplatku vyzve a současně stanoví lhůtu k jeho úhradě.

Správce daně ovšem může ručitele vyzvat pouze v případě, nebyl-li nedoplatek uhrazen daňovým dlužníkem. Daňový dlužník musí být o úhradu bezvýsledně upomenut a musí být vymáhán, pokud není zřejmé, že by vymáhání bylo prokazatelně bezvýsledné.

Nabyvatel nemovitosti byl toho názoru, že správce daně pochybil a neměl nárok na něm požadovat nedoplatek na dani. Nabyvatel namítal, že nebyly splněny podmínky § 57a ZSDP, že správce daně má primárně povinnost vymáhat daňový nedoplatek na daňovém dlužníkovi, v tomto případě na prodávajícím nemovitosti. Namítal, že správce daně, na základě svých dosavadních kroků, nemůže označit dosavadní vymáhání nedoplatku na dlužníkovi za prokazatelně bezvýsledné a nemůže tak podat výzvu k uhrazení nedoplatku ručitelem.

Odvolání nabyvatele bylo zamítnuto Odvolacím finančním ředitelstvím a tak nabyvatel přistoupil k žalobě u městského
soudu, kde ovšem uspěl. Nastiňme si nyní kroky správce daně v této kauze a argumentaci městského a Nejvyššího správního soudu, kde byla později kasační stížnost Odvolacího finančního ředitelství zamítnuta.

Správce daně v daném případě zjišťoval majetkovou situaci daňového dlužníka. Zjistil, že dlužník má zřízen běžný účet s disponibilním zůstatkem ve výši necelých 15 % daňového nedoplatku. Správce daně sice vydal exekuční příkaz na přikázání pohledávky na peněžní prostředky dlužníka na jeho účtu, a aniž by posečkal po dobu stanovenou zákonem na výsledek vymáhání, udělal závěr o potenciální bezvýslednosti již při vydávání onoho příkazu. Dále správce daně zjišťoval u bytového družstva, které vlastní dům, v němž má dlužník přihlášené trvalé bydliště, ke které bytové jednotce má uzavřenou nájemní smlouvu, či jaká je hodnota podílu a vkladu dlužníka v družstvu. Na tuto výzvu správce daně bytové družstvo nezareagovalo a správce daně výzvu již dále neurgoval. Jako poslední skutečnost správce daně zjistil, v centrálním registru vozidel, že dlužník není majitelem motorového vozidla. Na základě těchto tří zjištění následně správce daně vyzval nabyvatele, ručitele za daň z převodu nemovitosti, k úhradě daňového nedoplatku.

Jak městský soud, tak poté Nejvyšší správní soud, dali za pravdu argumentu nabyvatele, že správce daně je povinen řádně prověřit majetkové poměry dlužníka, aby mohl učinit závěr, že dlužníkův majetek nepostačuje k uhrazení daňového nedoplatku a že tak správce daně v tomto konkrétním případě neučinil. Nabyvatel označil postup správce daně za koncepci subjektivního nedostatku majetku přímého dlužníka – správce daně nevyvinul dostatečnou snahu ke zjištění majetku daňového dlužníka. Navíc správce daně započal zjišťovat majetek dlužníka až poté, co označil vymáhání nedoplatku po dlužníkovi za prokazatelně bezvýsledné.

Nejvyšší správní soud ve svém právním hodnocení také, v souvislosti s touto kauzou, připomněl, že novela Zákona o správě daní a poplatků z 1. 6. 2006 byla zákonodárcem přijata hlavně proto, že dřívější úprava nedostatečně chránila práva daňového ručitele. De facto tak Nejvyšší správní soud shledal postup správce daně za postup dle neplatné, neaktuální legislativy.

Správce daně v daném případě pochybil i v tom, že zjistil-li u dlužníka alespoň nějaký majetek, měl v takovém případě zahájit daňovou exekuci i alespoň na část daňového nedoplatku. Navíc je dle Nejvyššího správního soudu zřejmé, že správce daně nedostatečně zjistil majetkovou situaci dlužníka.

V neposlední řadě Nejvyšší správní soud ve svém právním hodnocení řadí práva jednotlivce, daňového ručitele, jelikož mu zákon ukládá jistou veřejnoprávní povinnost, nad cíl státu v podobě vyměření, vybrání, případně vymáhání daně.

Zákon stanovuje poplatníkem daně prodávajícího a říká, že je to skutečnost, kterou smluvní strany reflektují při uzavírání smlouvy o koupi nemovitosti a taktéž ji promítnou do kupní ceny. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje v této souvislosti, že vymáhat daňový nedoplatek po ručiteli, tedy nabyvateli, je možné až v případě, kdy není cesty, jak vymoci tento nedoplatek na prodávajícím a je-li možné alespoň část nedoplatku vymoci po prodávajícím, má správce daně povinnost vymáhat tuto část po něm, nikoliv si zjednodušit postup práce a rovnou celý nedoplatek vymáhat po kupujícím.

Postup, který správce daně zvolil v tomto případě, označuje Nejvyšší správní soud za „jistě jednodušší, avšak nepřiměřeně zasahující do práv ručitele“.

Závěrem jen připomeňme, že s účinností od 1. 1. 2014 nahradilo Zákon o dani z převodu nemovitosti Zákonné opatření senátu o dani z nabytí nemovitých věcí, které však pojem ručitele rovněž v některých případech aplikuje a tudíž se jedná o judikát, který je i nyní aktuální. Rovněž procesní úprava ručitele se s účinností daňového řádu oproti ZSDP nezměnila natolik, že by nebylo možno toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu použít.