Vybraná soudní judikatura 10/2014

V rámci vybrané soudní judikatury vám tentokrát blíže popíšeme soudní rozhodnutí z oblasti placení daní.

Předmětem sporu v daňovém řízení byla otázka, zda ze strany daňového subjektu došlo k opožděné platbě daně.

Konkrétně se jednalo o situaci, kdy společnost s ručením omezeným uhradila svoji daňovou povinnost 2 platbami ze svého účtu na bankovní účet správce daně, nicméně tyto platby identifikovala pod variabilním číslem svých společníků. S ohledem na tuto skutečnost nedošlo k připsání plateb na osobní daňový účet společnosti, ale na osobní daňové účty jejich dvou společníků. Podle vyjádření správce daně tímto došlo k pozdní úhradě až do data, kdy bylo ze strany společnosti požádáno o její převedení na zmíněný osobní daňový účet společnosti. Za tuto pozdní úhradu daně byla společnost sankcionována úrokem z prodlení.

Proti tomuto platebnímu výměru se daňový subjekt odvolal, nicméně jeho odvolání bylo ze strany odvolacího finančního ředitelství zamítnuto. Poté následovala žaloba ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

Podle názoru krajského soudu správce daně postupoval v souladu s ustanovením § 164 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v platném znění (dále jen daňový řád), neboť platby stěžovatele přijaté dne 28. 11. 2011 připsal na osobní daňové účty společníků stěžovatele, kteří jsou existujícími daňovými subjekty, byť nejsou registrováni k dani z příjmu fyzických osob vybíraných srážkou.

Krajský soud se tedy vyslovil, že podle citovaných zákonných ustanovení není správce daně povinen zkoumat konkrétní okolnosti úhrady těchto částek, ale je jeho povinností tyto platby přiřadit na základně jeho variabilních symbolů ke konkrétním daňovým účtům daňových subjektů. Uvedl, že pouze v případě, že by šlo o chybu v psaní nebo o nejasnou platbu tak, že by nebylo zřejmé, jaká daňová povinnost má být platbou plněna, byl by správce daně povinen tuto platbu zařadit na účet tzv. nejasných plateb a činit úkony k identifikaci platby. Avšak v případě platby, která nevzbuzuje žádnou pochybnost ohledně variabilního symbolu či účelu platby, je správce daně povinen platbu přijmout a zaúčtovat ji na osobní daňový účet existujícího subjektu. Krajský soud současně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 27/2008-51, ze dne 29. 12. 2009, který vyslovil, že prostředkem identifikace je variabilní symbol, nikoliv bankovní účet, z něhož byla platba uskutečněna, dospěl k závěru, že správce daně oprávněně identifikoval platbu na úhradu daně podle variabilního symbolu a nikoliv podle bankovního účtu, ze kterého byla platba zaplacena.

Ze strany daňového subjektu byla následně podána kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, přičemž jedním ze stěžejních argumentů daňového subjektu bylo poukázání na nezákonnost rozsudku krajského soudu v chybné aplikaci § 164 odst. 4 daňového řádu. Daňový subjekt zastával názor, že ustanovení § 164 odst. 4 daňového řádu lze použít na situace, kdy by společníci stěžovatele byli registrováni k úhradě daně z příjmu prováděné srážkou a poukázaná platba tak byla použita na úhradu této daně (nebo v případě přeplatku na úhradu ostatních daňových povinností společníků stěžovatele).

Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí nejprve shrnul podstatu sporu a následně konstatoval, že daňový subjekt již v odvolání v daňovém řízení namítal, že srážková daň byla připsána fyzickým osobám, které nebyly a nejsou registrovány ke srážkové dani a správce daně se tím měl při zaúčtování došlé daně zabývat. V žalobě pak uplatnil tvrzení, jímž se zabýval i krajský soud, že podle ustanovení § 164 odst. 2 daňového řádu nelze postupovat tak, že správce daně částku, u níž není zřejmé, proč je daňovým subjektem uhrazena, ponechá bez jakékoliv aktivity a bez vyjasnění na svém účtu.

Podle Nejvyššího správního soudu lze za platbu bez dostatečného označení shledat platbu, která není označena předčíslím, ale také i platbu, která je označena, avšak nelze ji přiřadit k daňovému subjektu, který je k platbě povinen, neboť tento subjekt není vůbec registrován k placené dani. Nejasná platba podle § 162 odst. 1 daňového řádu vyžaduje součinnost správce daně v podobě výzvy k oznámení, na kterou daň byla platba určena. Taková výzva ale nebyla učiněna, a proto nebyl uskutečněn postup předvídaný zákonem k vyjasnění platby.

V důsledku uvedeného tak Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli v názoru, že pokud daňový řád výslovně nestanoví pravidlo, jak postupovat v případě platby provedené subjektem ve prospěch toho, kdo nemá konkrétní daň platit, nelze než posoudit, že identifikace obdržené platby je chybná co do účelu, pro který byla správci daně zaslána, a proto je třeba, aby správce daně činil kroky k vyjasnění účelu platby. Bez vyjasnění účelu platby nelze dospět k závěru, že stěžovatel byl dle § 252 odst. 1 daňového řádu v prodlení, neboť bez výzvy správce daně předvídané v § 164 odst. 2 daňového řádu nebylo náležitě zjištěno, že nebyla naplněna podmínka spočívající v tom, že stěžovatel neuhradil daň v den její splatnosti.

Na základě výše uvedeného tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nebyly dány podmínky pro vznik a předpis úroků z prodlení.